29
remember those posters that said, today is the first day of the rest of your life? well, that's true of every day but one: the day you die.
Permalink
Total Immersion: Arvo Pärt 28.4. @ Barbican Hall, London
vazna hudba? no nevim. na Händelovi ve Stavovskym divadle jsem se necejtila zrovna ve svy kuzi, tim min, o co vic jsem potetovana a o co kratsi rukav moje saty maj. jenze Arvo Pärt neni zadna barokni opera a ve chvili, kdy jsem v hledisti zmercila chlapa v teplakach, bylo jasny, ze jsem prece jen vybrala spravne. serie Total Immersion, spolecny projekt kulturniho prostoru Barbican Centre a BBC Symphony Orchestra, predstavila na sklonku dubna tvorbu estonskeho skladatele Arvo Pärta - v dokumentech, diskuzich, workshopech a samozrejme hudebnich provedenich. hlavni udalosti dne byl koncert v Barbican Hall, kde se u petice Pärtovych del (Symphony No. 1, Symphony No. 3, Tabula Rasa, Silhouette a Berliner Messe) sesli BBC Symphony Orchestra, dirigent Tonu Kaljuste, BBC Symphony Chorus a dva evidentne vyznamni housliste, jejichz jmena samozrejme neznam (ehm, Alina Ibragimova a Barnabás Kelemen). nevim, jak se to stalo, ale bez vetsi namahy se mi vloni na podzim podarilo koupit dve krasny mista do rady J. byl by to skvelej vanocni darek, kdybych se tehdy krava nezeptala, jestli ten listek chce. kterej fanousek Händela by proboha nechtel? co to bylo za dotaz!?
Barbican Hall je multifunkcni zarizeni (pro vystavy, koncerty, promitani a dalsi kulturni kratochvile) v centru Londyna a nechala jej postavit kralovna na zacatku 80. let. interier budovy je poplatny dobe vzniku a misty pripomina funkcionalisticka monstra CSSR, s tim rozdilem, ze historie Londyna nesmrdi dlouhymi lety normalizacni spiny. pitome konotace splachlo korporatni latte z Costy a pak uz byl klid. tesne pred koncertem jsme se zasli podivat do galerie Curve: dlouha obla mistnost hostila vystavu Waste Not cinskeho umelce jmenem Song Dong. normalne bych nejaky pseudoumelecky kraviny presla, ale tohle bylo jiny: ten chlap dal dohromady na deset tisic predmetu padesatilete domacnosti jeho matky a systematicky vsechny artefakty vyskladal na odiv. fakt fakt masakr. slibila jsem si, ze az se vratime domu, okamzite vsechny zbytecny kramy vyhodim bez milosti ihned.
Arvo Pärt oslave sve hudby pritomen nebyl, soude podle toho, ze si po skonceni programu neprisel pro standing ovation. ne ze bych dedka vousatyho mela sanci poznat, ostatne prodavac jeho cedecek ve foyer vypadal taky jako on, ale s Mon jsme se shodli, ze by bylo hezky videt ho na vlastni oci. takhle nam muselo stacit par desitek lidi v orchestru, ve sboru, dirigent a plny sal podivne smesky lidi: decentni obleky vazenych strednich a post-strednich let vyvazovali kavarensti povaleci se zimnima cepicema (nebo co to kurva je!), v barvach duhy obleceny a zmalovany hipiz-hipstri a uz zminenej mistr v sedych teplakach s lampasem. publikum me pritom, paradoxne, prekvapilo ze vsech nejmin.
takze zaprvy! byl to opravdickej orchestr. zadna tyjo basa-kytara-bici. dve rady kontrabasu, tri rady violoncellistu, strasnejch houslistu, dechy, perkuse, plno jinejch nastroju. ne ze bych symfonicky orchestry nevidela na ruznych zaznamech, ale stejne… je to fakt spousta svatecne oblecenejch lidi. jsem si vedoma toho, jak retardovane to zni, zadnej strach. jen me ten novej svet prekvapil. zadruhy, dirigent ma strasnej respekt. pusobi, ze si tam mava jak na prvniho maja, ale dokonce i sboriste sleduji kazdej jeho pohyb. fakt jsem cumela, jak to na nem cely visi. zatreti, kdyz poplavete od Lisabonu na zapad, je tam ostrov, kterej se prej jmenuje Amerika. no fakt, rikali to Sex Pistols. zactvrty, mezi jednotlivejma vetama symfonii se netleska a vsichni to vedej a fakt nikdo netleska! proc chodim na Hnev titanu v oblezeni decek s popcornem, co se smejou, az kdyz uz je to fakt trapny? pfffff.
ted vazne. a moderne. poradatel na posledni chvili zmenil poradi skladeb, takze v prvnim bloku hraly obe symfonie a kratky kus Silhouette. Pärta obcas posloucham, ale kdyz uz, tak Fratres, Tabula Rasa, Te Deum (sic) nebo Miserere (sic), a nemyslim si, ze bych, az na urcite typicke casti, jednotlive skladby rozpoznala. rozlisim rana dema Shellac od pozdnich Big Black, nemuzu umet vsechno! cize mi bylo jedno, co budou hrat, a zatimco prvni symfonie na me byla dost slozita a “rozjeta” (psali, ze odrazi jeho zacatky, a “…it is enough when a single note is beautifully played.”), treti znela vic jako soundtrack k nejakymu fantasy RPG. nebylo to spatny, ale druhej blok byl o hodne zajimavejsi. jednak, Berliner Messe je, jak jsem zjistila, super, druhak se k orchestru pridal sbor, kterej byl naprosto epochalni. zpetne vzato bych to i vymenila se zaverecnou Tabula Rasou, jejiz druha veta (mozna jenom “druha cast”, cert aby se v tom vyznal, kdyz to lidi neoddeli tleskanim) byla uspavaci. zato prvni byla super, jezto tam nastoupili zmineni dva houslisti, holky sikovny, ale bylo to dynamicky a “zabavny” a tak vubec. kvuli Tabula Rasa jsem tam ostatne jela, takze aspon prekvapena jsem na konci uz nebyla.
a bavilo me to cely, i kdyz bych ty svoje tri akordy v country nevymenila za nic na svete. bylo to zajimavy, hezky, evidentne dobre zahrany a kupodivu jsem se nenudila ani minutu, byt nektery pasaze byly prinejmensim narocny. kdyby mi bylo patnact, dvacet, asi bych se takovyhle hudbe vysmala, ale ke kazdymu zjisteni je potreba nejak dojit a nekdy se k tomu holt kratsi cestou dojit neda. mno… a pak jsou taky veci, ktery za to stojej. a kdyz uz tady tak hezky filozotofuju: da se to aplikovat na Pärta i na zivot.
Permalink
Berlin: dann sind wir Helden
v Berline jsem kdysi poprvy videla Mars Volta. (hrali v klubu Huxley’s Neue Welt a ja jsem v jejich intru nepoznala Morriconeho motiv Pro hrst dolaru. ridila jsem a na ceste domu jsme poslouchali Sunshine.) a taky Modest Mouse. (hral s nima tehdy Johnny Marr na kytaru a Isaac Brock mel cernocernyho monokla. koupili jsme si vinyl posledni desky, brzy nato jsme se rozesli a u me doma pak nekolik mesicu zustalo terarko s hadem, kterymu jsem do zverimexu chodila kupovat mysi.) a taky Morrisseyho. (volala jsem Spoonmanovi, kdyz hral Why Don’t You Find out for Yourself, uplnou nahodou jsem tam potkala i svyho pozdejsiho ekonomickyho poradce a s pravnikem jsme se tam pak straslive opili.) pamatuju si i utrzky jinych situaci: rusky bar Primitiv pobliz Warschauer Strasse a metalovej podnik naproti, kde maji bar postavanej z vyzilych repraku a zesilovacu a na platne na stene se furt dokola toci Motörhead, Saxon a Iron Maiden, falafel vedle klubu Schokoladen, staromladeneckej byt Alexandra B. a kuracke kavarny na Kastanienallee. po Berline se mi nikdy nestejskalo, a dokud jsme nesedeli na rohu Revaler a Simon-Dach Str. ve Friedrichsheinu, ani jsem si neuvedomila, jak mam to hipstersky mesto vlastne rada.
“jen tak” bych tam nejela, na to jsem moc malej pan svejch vikendu, ale v patek hrali v klubu Cassiopeia Pelican a v nedeli ve Volksbühne Michael Gira a Kristof Hahn a na obe akce se dala vyuzit leta peclive budovana protekce u booking agentu-kamaradu, manazeru-kamaradu, promoteru-kamaradu a tour-manazeru-kamaradu. vsechny usetrene penize jsme tak mohli odevzdat vyrobci nejblizsiho falafelu a prodavacum elpicek vazne hudby na nedelnich blesich trzich. (koncerty dobry, Girovo vystoupeni me zcela necekane donutilo napsat zamilovanej report do Full Moonu #23.) a Berlin taky dobrej, poprvy za ta leta jsem pochopila, kde zacina a konci Warschauer Strasse, jak se dostanu pesky na Alexanderplatz a vubec kudy kam; odjakziva me mestem nekdo tahal a nikdy jsem se o spravnost smeru starat nemusela - a taky nestarala. Mon byl v Berline poprve a az na jeden nevydareny pokus vloupat se do gay klubu v Berghainu, na ktery jsme ale nebyli - snad nastesti - dostatecne “dirty dressed”, jsme bloudili jen vyjimecne a v pokoji Kreuzbergu. na muzeum pocitacovejch her nase osaceni stacilo, a tak jsem si pripomnela, jak kurevsky picovsky tezke je pokracovani Space Invaders, protoze ty svine proste strilej furt!!
rozesli jsme se tam dvakrat. i kdyz… jak by mozna rekl Inigo Montoya: you keep using that word. I do not think it means what you think it means. z nedelni rvacky si pamatuju, ze misto toho, aby ze me spadlo bremeno vztahu a aby pocit svobody vyhral nad ztratou blizkyho cloveka, cejtila jsem se akorat jako kreten. a protoze bozi mlyny jsou bozi, Mon mezitim sehnal Goldbergovy variace na vinylu, Michael mi vecer zahral God Damn the Sun a v tejdnu jsme nasli byt v Dejvicich, asi nejhezci, jakej jsem kdy videla, s terasou a obrovskejma oknama, a stehujeme se tam. a na stenu si povesime Davida Bowieho.
I, I can remember standing by the wall
and the guns shot above our heads
and we kissed, as though nothing could fall
Permalink
aftermath
brezen: kupodivu jsem neprijela do minus dvaceti, coz cestovni kocovinu nemalo otupilo. slibny start procesu zaclenovani do pracovni rutiny mi hned zkraje trochu nabourala laska, ale po nekolika dnech moje nadseni pod intenzivnim tlakem spatneho svedomi opadlo, a tak jsem mohla strizlive postupovat v roce 2012 dal, zacinaly uzaverky a sezona. and then, jak rika textar Martini Henry Rifles, we hit a truck. vysel Full Moon #22: jsem presvedcena, ze je to nejlepsi casak na svete a nevzpominam si, krome koncertu, ze bych na nejakou vec, na ktere se podilim, byla vic hrda. mezitim CEO pod pultem koupil Spark, v E15 o nem pak napsali, ze je medialnim imperatorem, a ted jsme jedna velka rockova rodina. nekecam slova pul. koncerty koncerty koncerty koncerty, „nase“ a ostatni a v Drazdanech a nejlepsi: Russian Circles, Mark Lanegan, dEUS, Disappears, Botanica, Polite Sleeper, LaFaro, Crippled Black Phoenix. a znovu Russian Circles. a to jsme teprve na zacatku, o dobrejch zpravach a planech nemluve. musela jsem zrusit Gdansk, nebyl cas se ani ucesat, tak jsem si koupila letenku do Moskvy. za posledni penize, ktere nemam. dal, zjistila jsem, ze se potrebuju prestehovat do bytu s terasou. kdyz uz mam bejt „holka z Prahy“, budou k tomu potreba nejaky benefity. dal, Han Solo, moje prvni velka laska, se zeni a bude mit dite. stihl to do triceti. skoda, ze nema blocek, bylo by o cem psat. dal, duben, ja a Mon (30): dobrodruzstvi pokracuje. [edicne kraceno v dobre nalade.]
Never look back unless you are planning to go that way.
— Henry David Thoreau
Permalink
grim fandango
„Driv jsem resil kazdej motiv desne dlouho, pripravoval a planoval. Dneska? Dneska jsem rad, ze mam vubec nejakej termin, a co budem tetovat, vymejslime az na miste.“ Kdysi jsem se vyroku kamarada shovivave usmivala, ted jsem preslapovala s treti cigaretou v ulici Regina v historickem centru Mexico City, koukala do otevrenych oken tetovaciho studia Mayan Ink a zlehcovala sled nadchazejicich udalosti tim, ze takhle pozde, narychlo a nablind me zadny tater urcite nevezme. Humberto Rivera, na to, ze neumel anglicky, pochopil naprosto presne, co jsem zac, nez byste rekli boruvkovej kolac, nad katalogem jsme upravovali motiv azteckeho boha slunce a aby nedoslo k mylce, na stejny papir mi napsal i cenu suvenyru, pet set pesos. Sedm set padesat korun. Musela jsem se hodne hlidat, abych nad prave uzavrenym obchodem nezavyskla radosti.
Sla jsem jenom kolem, prisaham, z autobusoveho nadrazi na hostel, ktery byl ve stejne ulici. Ze bych se v Mexiku nechala potetovat, me samozrejme napadlo, ale byla to jedna z tech myslenek, kterym jsem neprikladala zadnou vahu; v Mexiku bych se klidne vdala, kdyby na to prislo. Mam tetovani ze Stockholmu, Amsterdamu a Londyna a vzdycky to z moji strany obnaselo spoustu hodin planovani a domlouvani, tydny dopredu. Perfektne vypracovane motivy jsme si s tatery posilali nanekolikrat a samotny proces zabral i s predelavanim a ladenim v realnem case studia par hodin. V Mexico City jsem si celou vec vymyslela na ulici a prekreslovani de facto nahodileho motivu trvalo dalsi tri cigarety. Chvili jsem nedokazala rozlisit, jestli to byl nejlepsi nebo nejhorsi napad myho zivota.
Kdyz jsme byli s brachou mali, k Vanocum jsme dostali strasne pekne ilustrovane knizky o historii Azteku, Mayu a Inku. Jmenovalo se to Myty a legendy americkeho kontinentu. Jako dite jsem do starovekych civilizaci byla blazen, ale tezko tim po dvaceti letech omluvim aztecke valecnicke tetovani. Tata ten den slavil sedesatiny. Kdyby to byval nekdy praktikoval, dostala bych pres ocean vychovny pohlavek.
Humberto Rivera se vybarvil jako zajimavy experimentator. Ukazoval mi nektere z aktualnich rozpracovanych navrhu na zada, a i kdyz me estetika draku a lebek/kostlivcu (tech „zivych“, mexicko-spanelskych, s koreny v aztecke kulture: calacas) neoslovuje, jeho motivy se mi libily vsechny a prislo mi skoro skoda, tetovat jen relativne maly jednobarevny obrazek. Pak jsem se zarazila: nad cim to sakra vubec premyslis?! Zklidni to.
Humbertovo studio Mayan Ink v srdci mesta je male, k nerozeznani od evropskych, vcetne dezinfekcnich a hygienickych navyku, takze minimalne v tomhle smeru jsem byla uplne klidna. Hralo album Californication od Red Hot Chli Peppers. Mezi obrazkama na zdi se vyjimal velky dreveny kriz, ale bylo to v dobe, kdy uz me krestanske motivy na nejmene typickych mistech neprekvapovaly. Trochu me mrzela jazykova bariera – nekteri tateri mivaji terapeuticke sklony –, komunikace se tak omezila na velmi jednoduche fraze o tom, odkud jsem, co delam v Mexiku a jestli mam dite a jsem vdana (dotazy na rodinne pomery tady obecne maji vysokou prioritu). Po chvili se zastavil kolega z vedlejsiho studia, chvili obhlizel jina moje tetovani, palec nahoru dal inkoustovym skvrnam Rorschachova testu, a anglicky zaperlil: „You smoking?!“ Protoze bylo jasne, ze nemysli cigarety, omluvne jsem zakroutila hlavou. „Marijuana? Mexicana – buena,“ zkusil to jeste jednou a pak si zklamane odesel zapalit jointa. Zda se, ze drogy vseho druhu a jejich roztodivna distribuce je v Mexiku vedle rodinnych zalezitosti nejoblibenejsi a nejdulezitejsi tema. Humberto se zazubil, ale hned se vratil k soustredene praci jehlou. Kupodivu to vubec nebolelo, az jsem si rikala, jestli by nemel trochu pritlacit. Nemalujeme si tady henou, ne?
Zatimco Humberto peclive vybarvoval casti obrazku (durazne jsem mu zatrhla stinovani), rozhlizela jsem se kolem sebe, zkoumala jeho tetovani – stejneho tygra, jako ma na leve ruce, jsem identifikovala ve vypravnem triptychu na stene, a kontemplovala nad zivotem, ve kterem predstava kariery ridice nakladaku stale vyhrava. Cim uz nebudu? Nepotetovanou baletkou, nepotetovanou prodavackou v butiku, nepotetovanym boxerem valterove vahy… v duchu jsem pokrcila rameny, s tim muzu zit. Humberto mel za necelou hodinu hotovo, spanelsky se ujistil, ze mi proces hojeni vysvetlovat nemusi. Jeste jednou mi nabidl „buena mexicana“ – citila jsem se, jako bych odmitala babiccin kolac podle dve ste let stareho rodinneho receptu.
Radost z noveho tetovani, kdyz jsem z Mayan Ink kolem pulnoci odchazela, byla podezrele, detinsky obrovska. A vydrzela – do rana, do priletu do Parize, domu, do poslednich slov tohoto textu. Akorat tata to jeste nevidel… A me na pristi navsteve Mexika cekaji asi uz jen ty vdavky.
*
pro novej Full Moon #22
www.fullmoonmagazine.cz
Permalink
diario de Mexico II
#7
Veracruz je mesto na zapadnim pobrezi (Mexickeho zalivu) a jsem tady, protoze jsem doufala, ze uvidim na Texas (sic). pravda je, ze vidim sotva na majak par kilaku v zatoce. je to kazdopadne nejbliz, co jsem Texasu kdy byla, a delam si pul carky. ve Veracruz chcipnul pes, i kdyz mi o nem Miguelle napovidal spoustu hezkejch veci. coz se nevylucuje. vsichni jsou tady od pohledu lini a pomali, kazda ulice vyzaruje povestne mañana. typickej mexickej bordel a chaos abyste pohledali, snad jen dopravni situace si zachovava jakys takys sveraz. v kazde ulici, a je jich tu asi milion a kazda jedna se jmenuje Alvarez Perez Manuel Altamirano, je aspon jedna lekarna, kde se da koupit i jidlo (90 % nachos, 10 % burritos do trouby), coz je pro me celkem zajimavy ukaz. ty lekarny teda. jo, taky je tady akvarium, prej nejhezci v Latinske Americe nebo kdesi cosi. no… je to akvarium, je v nem voda a v ni plavou ryby a dalsi zvirata. asi tak. ve Veracruz jsem si dala day off resp. on, protoze jsem potrebovala zamakat, takze jsem chodila akorat po (akvariu a) hospodach downtown. musim rict, ze mi tady chutna cim dal vic. a kafe, no. bydlim v jednom hotylku u more, stal me 12, slovy dvanact babek. singl, klimatizace (jak me klima ve stredni Evrope vzdycky spis irituje coby zbytecnost, tady by to bez ni bylo narocny) a d.i.y. internet, mam dojem, ze jsem nikdy nenarazila na tak dobrou cenu 3* hotelu. “je to tady… horky. horky a spinavy. a laciny ve vsech smyslech toho slova.”
#8
John Cale a Brian Eno asi mysleli Cordobu ve Spanelsku a vubec se jim nedivim. o mexicky Cordobe se rika, ze je to utajena perla zeme, o ktere se moc nevi. o rly? jestli ve Veracruz chcipl pes, pak zakopanej je nejspis v Cordobe. ulice tady nemaji ani jmena, ale cisla, takze bydlite treba na adrese 6 y 4 1624. tak tyvole. teda ne ze by to nebylo jedno, v Mexiku jeste nikdo nevynalezl plan mesta, takze treba ja muzu jit kam chci a vzdycky, ale vzdycky jdu kdyz ne uplne blbe, tak aspon blbe. v tohle smeru byla Cordoba extremne frustrujici. ja chtela jenom kafe! uz z Veracruz me pronasledovala bourka. vecer pred odjezdem se pocasi znicehonic zvratilo, modrou oblohu zatemnilo cerno a zdanlivy chlad a v ulicich se zvedal vitr a metal kolem sebe prach. vykracovala jsem si, oblecena neoblecena obuta neobuta, ulici a kazdy dve minuty jako by mi nekdo hodil do oci hrst pisku, citila jsem, jak se mi lepi na hole telo, jak ho citim mezi zubama. furt lepsi pisek nez ty dva kokosy, ktery mi jenom odrely nohu - vzpomnela jsem si na Keitha Richardse kdesi v Karibiku a na Geeho na Fidzi: nejcastejsi pricina umrti v takovych mistech je, ze vam na hlavu spadne orech. palmam na ulici jsem se pak vyhybala. (krome kokosu) spadlo jenom par tezkych kapek, ale zlovestne duneni vetru vydrzelo celou noc - pozdeji z okna hoteloveho pokoje uz to bylo docela snesitelne. Cordoba a Puebla (dalsi mesto jeste bliz Mexico City) to odnesly lijakem. resp. odnesla jsem to ja. chapu, ze mistni jsou na prehanky zvykli, protoze krome par pisticich devcat nikdo nehnul brvou, ale byl to teda des. jakoby padaly kyble vody a vitr ficel tak, ze se palmy lamaly az k zemi. wtf! kvuli tomu jsme zvonili v devetaosmdesatym klicema!? bylo mi to jedno, potrebovala jsem rozepsat nejakej projekt, co ma uzaverku ve stredu, jen jsem se obcas pristihla, ze se bojim, ze tem zchatralym domeckum okolo uleti strechy.
#9
cestovani je v Mexiku strasne jednoduche a levne. vlastne jsem vymyslela genialni plan: jezdit krizem krazem zemi a misto hotelu spat v nocnich autobusech. dobry, ne? no. spolecnosti, ktere spojuji napreskacku vsech tricet nebo kolik statu Mexika, je odhadem deset a nejvetsi z nich je ADO, ktera jezdi uplne vsude, ve dne v noci. je to o fous pohodlnejsi nez Student Agency, i kdyz sedet nebo lezet jedenact hodin v autobuse (Acapulco - Veracruz) je samozrejme voser za kazdych okolnosti. [Mexiko je vobrovska zeme. neuvedomila jsem si to, dokud jsem si nespojila zapadni a vychodni pobrezi. je to spousta kilaku, spousta mist, spousta energie, kterou tam napoprve sezere uplne vsechno. “poprve” ma svoje kouzlo, ale stokrat poprve a sex na kuchynske lince utek.] cestou do Mexico City jsem sledovala Cindarella Man ve spanelstine. hral tam Russell Crowe boxera a Renee Zellweger jeho zenu (nemam ji rada, vypada jak krysa) a nerozumnela jsem nicemu, ale vlastne uplne vsemu - tak, ze me ten konec dojal, i kdyz to jinak byla blbost (tak tyvole, co to bylo za dialogy, kdyz jsem je vubec nepotrebovala?). ale desne se mi na tom libily kulisy 30. let a Velke hospodarske krize. zajimalo by me, jestli nekdo nekdy natoci film, kde bude bez rikani, jenom od pohledu na obsazeni a kostymy, jasny, ze jde o prvni dekadu noveho tisicileti. myslim, ze ne. myslim, ze nase generace (first world edition) nic tak hezkyho, aby to nekomu stalo za kulisu, nevymyslela.
#10
v kazdem meste mam jen jednu skutecnou misi: poslat jeden pohled babicce a jeden pohled domu. nevim, jestli jeste posilate pohledy; delam to pres dvacet let a troufam si tvrdit, ze je to rok od roku slozitejsi. driv to bylo tak, ze jste koupili na jednom miste pohled a znamku a mrskli jste to do schranky jeste na te stejne ulici. dneska? dneska sice neni nouze o pohlednice, ale znamka uz neni, co bejvala. je to v podstate kolek, cenina, prodejci davaji ruce pryc, takze v beznych stancich na ulici na znamky rovnou zapomente. treba v Barcelone ji koupite jenom v kamennem tabaku. je to voser, protoze v poledne zacne siesta a mate stejny hovno jako predtim. no a i kdyz pak nakrasne po trech dnech usilovneho patrani sezenu znamku, zacina druha cast hledani, postovni schranka. postovni schranka na rohu ulice, to neni nejaka lecjaka vec. v Mexiku byla jedina posta (krome oficialni historicke budovy) na letisti zavrena, tak jsem jim tam nechala nadepsane pohlednice a padesat pesos, zastrcene s kratkym vzkazem za vyhrnovaci dvere. beztak to pisu jen proto, abych mela pred svetem alibi, ze jsem se snazila.
#11
Ciudad de Mexico mi vlilo do zil uplne novou krev. strasne mi chybel kontakt s necim “normalnim” a Mexico City je normalni, jak jen silena latinskoamericka megapolis muze bejt. vsechno tady funguje, vpravo je vpravo, vlevo je vlevo, sviti tady semafory, v krame, z nichz hodne je nonstop, vidite a okamzite identifikujete obycejne, zname veci, spousta lidi mluvi anglicky, je tady strasne jednoduche metro (byt nema klimatizaci, coz zpusobuje teplotni rekordy mejch zkusenosti s podzemkou, a jsou obrazkove), wi-fi v kazde kavarne, seriozni tetovaci salony, treba. nemusim se tady starat o nic, tady se o me stara mesto. a tohle je naprosto krasny mesto. krasny baraky v centru, prekrasna architektura, spousta umeni, ze kteryho mi nenaskakuje koprivka. v Mexico City mi bylo ze vsech mexickejch mest nejlip. (vidite? chci do pouste a na hory a na konec sveta a pak se mi nejvic libi v nejlidnatejsim meste planety. pfff. you can’t explain that.) nechala jsem se pokerovat Humbertem Riverou. perfektni prace a nebolelo to ani trochu. [tetovani na me ma mj. efekt, ze se cejtim mladsi. bud je to tim, ze jsem se v sobotu citila extemne stara, nebo to ma co delat s obvyklym pocitem “tata me zabije”. kratke repo ze salonu Mayan Ink pisu pro Full Moon #22.] ze strechy hostelu v historickem centru jsem v nedeli koukala na vychod slunce a bylo mi strasne, strasne dobre. udelala jsem tady spoustu prace a vybicovala se k jedne ze svych nejvetsich byrokratickych vyher. a Arsenal pak rozsekal Tottenham 5:2. give me a mandolin and I’ll play you rock’n’roll.
u vychodu z oblasti deja-vu
stoji moje Mexicanka
reknu jenom, hele, pustis me?
odpovi mi, nikdy jsem te nedrzela
aniz bych chtela, docela jsem myslela na nacelnika, jak se ma a co dela. ja samozrejme vim, co dela, protoze nejsem slepa ani hlucha, ale radsi bych to slysela od nej a jiny veci, nez na co se pta holka z portalu t-mobile. to o ty Mexicance je z desky, ktera je mi nejbliz, a vzdycky jsem doufala, ze je to aspon trosku trosicku o mne, ale spis to bude, nikdy jsem se ho na nic neptala, o kaktusech a oralnim sexu a o tom, jak nadeje umira posledni, ale umira, ha ha ha, coz je jeden z mejch vubec nejoblibenejsich ceskejch textu vubec. na cestach mi nejvic chybi hudba, tak, jak na ni jsem zvykla.
#12
prave jsme proleteli nad Washingtonem, DC! iiiikkkk!! na letisti v Ciudad de Mexico me cekalo takovy napul prekvapeni, prijemny taky jen napul. let do Amsterdamu pres Madrid byl overbooked, coz znamenalo, ze tam nejsou zadny volny sedacky, ani v ulicce, ani na zachodku. ne ze bych ten let uz davno nemela koupenej, ale bylo to tak levny, ze me tato skutecnost vlastne nijak zvlast neprekvapila. nejdriv se me snazila premluvit, abych prisla pozdeji a pockala, kdyby nekdo nestihnul check-in, nacez jsem ji vysvetlila, ze kurva neletim do Cancunu, ale do Evropy, a ze to jako neni “pockam a uvidim”. zvysila jsem hlas tak, ze me to samotnou vydesilo, a hlavou mi prolitla myslenka, tyve Mexico City, pockas a uvidis, ne? pak jsme se dohodly, ze mi tedy vymeni let, a misto Madridu poletim do Parize. coz kvituju, protoze madridske letiste Barajas je obrovsky jako Madrid sam, nema zadara wi-fi, do mesta je to daleko a stravila bych tam sedm hodin, coz by znamenalo zahodit sedm hodin svyho zivota do kanalu. kladla jsem jim na prepazce na srdce, ze se musim akorat dostat do Amsterdamu a kudy, to je mi fuk. probehlo to vsechno uplne hladce a bez kecu. kdyz mi tiskla boarding pass, zeptala se jeste: “so, your final destination is England?” jo, England. England has made my fortune.
#13
Pariz byla vlidna, na to, ze je oficialne zimni mesic. moc casu jsem nemela, takze jsem sjela jen na Republique a snazila se sehnat cervene silonky. asi jsem si na jejich nakup nevybrala spravne mesto a nakonec jsem byla rada, ze mam soža latte a stiham letadlo, ve kterem jsem to zalomila zcela automaticky a okamzite. zacinala se ozyvat probdela dvanactihodinova noc v letadle z Mexika. porad narazim na nejake variace vyroku “spankova deprivace je nejlepsi halucinogen”. ani nevim, jestli je to pravda, kazdopadne v Amsterdamu uz mi do smichu nebylo. vsechno bylo zpomalene, nedokazala jsem zaostrit veci a vzdycky jsem musela par vterin pockat, az mi obraz dojede. hostel, kam jsem se rozhodla bez zdrzovani vyrazit, byl jen kousek, pres centrum kolem klubu Paradiso, za rohem Van Gogh Museum. schvalne jsem vybrala misto, ktere aspon trochu znam, ale precenila jsem situaci a na dobre dve hodiny jsem se nechala motat v kruzich miniaturnich ulic Red Light District, az do chvile, kdy jsem si se zatatyma zubama (coz bylo dost tezke, jelikoz se mi dost neprijemne prorezava osmicka) rekla, tak dost, mlada damo. o dalsi hodinu pozdeji jsem se na hostelu drapala na patrovou postel bez zebriku, nenavidim hostely, a na vztek mi nezbyla ani jedna stranka katalogu: vsechno pokryla unava. usnula jsem v obleceni. druhej den jsem u snidane cetla maxuv mejl, at mu poslu fotku, “jak lezim v Mechiku v pisku”. vybrala jsem tu, jak lezim v Mechiku v pisku, a sama jsem na ni dlouho zirala. pripada mi to jako tisic let starej sen.
Permalink
diario: Estado Libre y Soberano de Guerrero
#1
naockovana jen vsemoznymi desy, varovanimi a vlastnimi scenari z jinych cest jsem si vsechny dosavadni horory odbyla v noci (cesta z terminalu 2 na zastavku metra San Lazaro v Mexico City a budicek v pet rano v Acapulco de Juarez, kde jsem z autobusu vystoupila do normalniho skleniku) a pak uz jsem jenom sesla ulici k oceanu. oceanu!! je horkej, slanej a… vlastne neni zas tak tichej. zustala jsem az do rozedneni a prohrabavala bosyma nohama pisek a delala jezisityvoleiiiikkkk. mam namirino kus za mesto a sem se uz asi nevratim. i kdyz: natrefila jsem tady na nejakou vegetarianskou restauraci (v mexickem stylu, takze i omeleta se spenatem a fazolema pali jako svine), je tady wi-fi a spousta zasuvek, cimz byla na chvili zahnana moje stiha, ze nebudu moct v klidu odpovedet na pondelni mejly, leta nejhorsi peklo, aniz bych musela spechat a omezovat a zrychlovat premysleni kvuli vecne umirajici baterce. a kafe! fantasticky kafe. (ted mi dal ucet. za luxusni snidani, tri kafe a dve vody jsem platila 115 pesos. kurvajezis, jdu se postavit pred nejakyho fizla, at me okamzite zastreli.) takze snad kdybych mela cestu… na autobus.
#2
jmeno mesta prej v aztectine znamena “tam, kde rosly vysoke rakosy”, ted tady stoji hlavne vysoke hotely a jejich stiny zakryvaji extremne chudinske ctvrti, kramy s vetesi a opravny aut. dost mi to tady primonima Casablanku, minus mesity. predstava mesity v Mexiku me ostatne rozesmiva. dostatek je tady akorat ryb, taxiku a drog, ktere koupite od vsech, krome ozbrojenych lidi s napisem policia federal a policia minicipal. tech je tady taky dostatek. trochu se mi prehriva komp! podle telefonu je tady 31 celsiu a ja mam hodne chytrej telefon, umi treba i mexickej cas, takze to bude pravda. wikina rika, ze unorovy nejnizsi teplotni rekord je 18 celsiu. axaxaxa! v lednu dokonce 11, to uz je asi mraz. cestou jsem toho moc nenaspala, prestoze autobus byl pohodlnejsi nez moje postel v Praze (ja teda spim na matraci, ktera neni moje, takze by me nenapadlo si stezovat). trochu obtiznejc jsem resila problem, jak se dostanu na konec sveta, a nakonec jsem to udelala jako vsichni ostatni: naskocila jsem do nejakeho busu “tim smerem”. zastavky tady jsou, i kdyz bez ceduli, a funguje to spis tak, ze kdyz zamavate, jde o v podstate zastavku a autobus, obvykle barevne vymalovanej do fialova, zelena nebo modra tak, jak si predstavuju motokrarsky kerky 90. let, zastavi. stoji par pesos (obvykle kolem peti, podle vzdalenosti) a desne tam rvou repraky, asi jako pri blbe nazvucenem koncerte v Palaci Akropolis. jizda je sama o sobe zazitek, zajimalo by me, co by na to rekl dopravni podnik nahodne vybraneho mesta prvniho sveta. ja bych to brala hned. jela jsem tim, kterej mel na prednim narazniku tabuli GOD SEND. rekla jsem si, to bude urcite muj autobus. nebyl, ale vyhodil me o neco bliz cili a jednoduse jsem skocila do dalsiho a nejak jsem se dohrabala az k Pie de la Cuesta a pak peso dal, k oceanu.
#3
mezi tichym oceanem a lagunou Coyuca, asi deset kilometru na severozapad od Acapulco de Juarez, se tahne dlouhy, asi kilometr siroky pas, kde nekonecna asfaltova silnice, nad kterou se v dalce stylove teteli horky vzduch, rozdeluje dva pobrezni pasy. z morske strany jsou to tzv. quintas, statky nebo lepe receno resorty, kempy pro turisty a cestovalele, z velke casti opustene nebo znicene, ze strany laguny jsou to male shluky lokalnich baraku, tu a tam s kramem nebo zastavkou autobusu, v zasade primitivni vesnicky. ne primitivni ve smyslu starobyle, jelikoz loga Coca-Coly jsou tady na kazdem, i nejopustenejsim rohu a zrovna frci Spiderman, ale primitivne jednoduche. vsude je bordel, rozvesene pradlo, na krajich zaprasenych cest stoji stara auta a mezi tim vsim pobihaji psi. pobrezi laguny je Fallout 2 a pobrezi oceanu Ernest Hemingway.
bydlim v Sol y Arena, jednom z kempu na pobrezi Pacifiku. sefuje to tady takovej vychrtlej, velmi nemexickej typek, ovsem s mexickym staffem, a kyc plaze, oceanu a zapadu slunce je tady naprosto nesnesitelnej. ve smyslu snesitelnej az moc dobre. bydlim v jedny chajde s oknama na ocean: zadna zatoka, zadne molo, zadne lode, nic. jenom nekonecna pruzracne modra krajina, jejiz vlny vytvareji neustaly hluk, asi jako kdyz je v Praze bourka. a vsude porad kvakaj racci, jako v ty pisnicce od Firewater 6:45 (So This Is How It Feels). doufam, ze si vyhled z terasy budu pamatovat jeste hodne dlouho. vecer vyrazim na vychod do Cordoby, Puebla a Veracruz, k pobrezi Mexickeho zalivu. je to legracni, komp mi ukazuje skoro sest, ale neni ani jedenact. mam spoustu casu.
#4
nic proti postapokalypticke krajine, ale mnohem zajimavejsi je cast kolem Pie de la Cuesta. je to v podstate mestecko, i kdyz hodne v uvozovkach: krome potravin (nejsou to skutecne potraviny, rikala bych spis “suroviny a picoviny”) tam narazite na eletroniku (“picoviny”), opravny aut, opravny obecne (“opravny picovin”), pardon my french, vojenskou bazi Mexican Air Force, skolu, kostel. teda kostel… to je asi moc silne slovo. spis bile vymalovana, takova jako modlitebna, par lavic a velky kriz s Nazaretskym. jestli jste cetli Preachera (mam jenom omezenej zaber popkulturnich odkazu), takhle tam vypadal ten kostel v Alamu. prej Garcia Marquez podle Pie de la Cuesta napsal Sto roku samoty. rozhodla jsem se, ze pujdu pesky, a jelikoz jsem toho rozhodnuti okamzite litovala, je tady furt pres tricet ve stinu, byla jsem rada, ze mi zastavilo prvni auto a byl to, jo, popelar! xaxa. ochotnej typek sice nemluvil anglicky a zastavovali jsme u kazde popelnice (doslova no), takze jsem to mela i s vyhlidkou a komentarem ve spanelstine. ono by se nic nestalo, ani kdyby me nevzal, jelikoz za chvili by jel nejakej autobus. jenze to bych prisla o mnohem lepsi veci. Juan vytahnul telefon, nemuzu rict, ze by me jeho zpusob jizdy prekvapoval, a do nej vyrvaval, ze veze nejakou potetovanou zenskou a ze mu nabidla cigaretu a vubec je to hrozna sranda (ve skutecnosti jsem rozumela kazdemu desatemu slovu) a pak si ty kerky fotil. no. a pak mi ten telefon podal, at se podivam, coz je klasickej system evropskyho foceni (“ukaz! ukaz! tyvole smaz to.”), ale kupodivu tam nebyly moje fotky, ale video. melo asi tri minuty. ukazovalo hromadu na haku zavesenych muzskych tel s useklyma hlavama, vetsinou nahych, nejake se valely i na zemi. nikde nebyla krev; vypadalo to spis jak mrazak, kachlicky a tak. jejich hlavy byly vyskladane podel zdi, asi patnact. nekecam slova pul. video z nokie to zabiralo v dukladnych detailech, vsichni to byli Mexikanci. mela jsem k tomu i triminutovy, varovny vyklad, ze ktereho jsem nerozumela nic a byla jsem vlastne docela rada. Juan me vyhodil podle dohody na krizovatce Pie de la Cuesta, nechala jsem mu jeste tri cigara a pet pesos za vodu. pomyslela jsem si, buhvi, co delaj mexicky popelari po nocich. mozna popelare.
#5
nesouvisle poznamky. cigarety stojej 28 - 40 pesos, coz je slusnej standard hezkej vecer. znacky v normalu, vetsinou ameriky, s hodne nelichotivejma obrazkama lidi, co na to dojeli, a dost chytre to nejde schovat. nejlevnejsi piti je tady coca-cola, plechovka stoji v automatu sest pesos, coz je smesny. [deset pesos je zhruba jeden americkej dolar - heh, taxikarska konverze - a asi patnact kacek.] jidlo: lahoda a levny, i kdyz vegetariani se v klasickych poulicnich hospodach moc nenaji. oproti neduvere k poveram to tady pali celkem fest. kafe kontinualne skvely a i nescafe (“ne z kafe”) je dobry, kdyz to teda jinak nejde. doprava trochu divoka a taxikari nemluvi anglicky, takze je to takova dohoda/nedohoda. s wi-fi a internetem obecne jsem mela velky voci, pripojeni je tady dost d.i.y. podobnost s jinejma zemema: nabizi se samozrejme Spanelsko, ale tady je to vic divoky, spinavy a syrovy. teda aspon pobrezi Pacifiku, Veracruz je trochu vyklidnene. taky je tady vetsi vedro a osklivejsi lidi (“that’s rasist!”) a anglicky ve skutecnosti neumi az na drobne vyjimky nikdo. kulturni sok se nekonal zadnej, jen jetlag* muze byt spolu s extremni zmenou pocasi i podnebi neprijemnej. kupodivu jsem to az na par spalenin a stipancu a divokejch zivejch snu ustala v pohode. [pod carou: poradne se naucim spanelsky, az budu mit dite, a budu ho doma ucit spanelsky. dale, podrobnejsi a praktictejsi dialog povedu ve Full Moonu, jeste nevim, kterym. a taky to bude upravenejsi, pisu jak hovado, sorry, a coby selfeditorovi si davam padaka.]
*ctu Rozpoznani vzoru od Williama Gibsona, a takhle jedna jeho postava popisuje jetlag: vase smrtelna duse vlaje desitky kilometru na jakesi prizracne pupecni snure a sleduje vysoko nad oceanem zmizelou stopu vaseho letu. duse nemohou cestovat tak rychle, loudaji se, a lide na ne musi po pristani pockat jako na ztracena zavazadla. (mimochodem, dobry cteni.)
souvisla poznamka. driv nebo pozdeji (vetsinou driv) se lidi ptaj, jestli jsem sama a jestli by to nebylo lepsi/bezpecnejsi ve vice lidech. docela na to myslim. zadrhel je uz to, ze nakupuju letenky stylem “tyvole Tampere za dvacet eur! beru hned!” a pak az koukam na mapu a rikam si, ksakru, to je ale daleko. taky je tezky nekoho nahanet ve ctyri v noci, argument typu “jak, co v Tampere, Tampere, ne?” neplati na vsechny. dalsi vec je, ze jsem dost nesnesitelnej sparingpartner a to skoro ve vsech predstavitelnejch ohledech. spim kdy chci, jim kdy chci (a nemam problem nespat a nejist), prosedim klidne celej den v kavarne s kompem, furt neco ztracim, furt se ztracim, menim plany ze dne na den (a “…spoliham se na rizikovy management, zongluju s momentalnimi moznostmi”), chodim rychle, skoro nemluvim, nesnasim vylozene turisticky mista a sightseeing. neumim bejt s lidma celej den, mam rada samotu a kdyz se mi ji nedostava, bejvam protivna. a ja umim bejt superprotivna. na druhou stranu znam minimalne dva druhy situaci, kdy si rikam, ze je skoda, ze jsem sama. prvni je, kdyz se neco posere: sdilet bremeno prusvihu je jednodussi a nekdy se ta vznikla situace lip resi. (zas se mi libi, ze vim, ze si umim poradit, vzdycky, a nemam na krku jeste dalsiho cloveka.) druha je jasna: sdilet ty hezky veci, zazitky, scenerie, zkusenosti. jenze aby tohle fungovalo, musel by clovek cestovat s nekym, jako je on sam, coz v mym pripade… ne, nejsem dobrej sparingpartner.
#6
Acapulco mi neprislo tak spatne, jak ho vetsina lidi maluje. jasne, o nejake architekture nemuze byt rec, pevnost El Fuerte de San Diego, nekdejsi chlouba spanelskych kolonistu, jsou v podstate trosky s muzeem a pokud vas neberou trznice (pro chude) a kluby (pro bohate), mesto jako takove je nuda. uz jsem nekde zminila, ze mi pripomina Casablanku: bohatejch tisic a zbytek zere prach na predmesti, ktere zacina za prvnim petihvezdickovym hotelem na plazi. ale hned prvni autobus vas odveze na konec sveta a tam je to cajk (a to jeste velkoryse prehlizim veskerou kulturu predkolumbovskeho obdobi a legrace v Chiapas). v Mexiku muzete byt 180 dni, coz pravda neni moc, ale na objeti celeho statu, resp. vsechny staty od Sonory az po Yucatan, pokud nebude za deset let (zase, uz, jeste) valka, to bude stacit bohate. vlastne 180 dni samoty v Pie de la Cuesta si taky umim predstavit.
Permalink
ⵎⵕⵕⴰⴽⵛ
do Maroka jsem jela, protoze 1. Marrakech je moje oblibena pisnicka od New Model Army, 2. Casablanca je muj oblibeny film. jo a taky jsem chtela ochutnat l’Ocean Atlantique. jak se mi u podobne operativne ladenych vyletu stava, zamilovala jsem se tam okamzite do vseho.
vlastne jsem se zamilovala jeste predtim, nez jsme pristali. v boeingu spolecnosti RyanAir, designovanem pro lidi s amputovanejma koncetinama a hlavou (pokud byste se chteli i oprit), jsem sedela jako ve skole: v posledni lavici u okna. vedle holky, ktere spadl pod sedacku sendvic, a ona se ho pak cely let snazila vytahnout, coz ani ze stredni nepamatuju. leteli jsme asi dve stominutove hodiny a chvili pred pristanim se mi na vychod od Marakese naskytla scenerie, kterou dodnes nemuzu vymazat z hlavy: zasnezene vrcholky Vysokeho Atlasu. zretelne jsem citila, jak se mi rozsirily zornicky a rozbusilo srdce: pice nene, to neni mozny! asi nikdy jsem na vlastni oci nevidela neco tak hezkyho. “oh gross,” rekla Britka, kdyz konecne vytahla jidlo obalene spinou posledni sedacky nizkonakladoveho prepravce. hory zmizely a uz jsem je nevidela: ani z nejvyssiho bodu mesta (nemyslim Kotubijsou mesitu, kam nesmim, ale tripatrove hospody na namesti Jemaa el-Fna, kde jsem naopak vrele vitana) se krajina jevi jako placka. neboli; az budu velka, k Atlasu se podivam. ze neumim lezt po horach neni argument.
pred budovou letiste jsem se kvuli pocasi okamzite vyslikla do tricka a stejne okamzite se zase oblikla, protoze se na moje kerky otocilo vsech 318 231 paru oci a jednu strasne dlouhou desetinu sekundy to vypadalo, ze se tech pohledu uz nikdy nezbavim. zbezne jsem proverila svoji vybavenost. v systemu baleni “dva notebooky, zadne ponozky” jsem zjistila, ze potrebuju zabky, slunecni bryle a od veci nebude ani bublifuk pro co nejpresnejsi vyjadreni toho, jak jsem se po pul hodine na pude Maroka citila.
hostel byl nekde pobliz namesti Jemaa el-Fna, tak jsem se vydala rovnou tam - a zazila nefalsovany kulturni sok. byla nedele, pozdni odpoledne, asi dvacet stupnu a obrovsky plac a prilehle prostory byly plne lidi. lidi a zvirat a jidla a veci a vuni a zvuku. bylo hrozne tezke zkoordinovat smysly a zdalo se mi skoro nemozne, rozhodnout se, co teda. first things first, koupila jsem si kristusky, na lavicce jsem schovala kecky do tasky a dala si cigaretu. nakonec mi tahle nerozhodnost vydrzela hodinu.
dalsi zastavka uz byla prozaicka: Earth Cafe. potrebovala jsem dohlidnout na titulni stranku a tiraz Full Moonu, posunout se v bookovani nekolika rozjednanych koncertu a zjistit vysledek mace s Red Sox, ktery zacinal, prave kdyz jsem odlitala z Londyna. kupodivu jsme neprohrali 8:2, ale jenom 3:2, g-d bless. jen tak mimochodem jsem objevila dalsi nejlepsi vec na svete, marocky matovy caj (aka berber whiskey), a k veceri si dala kuskus. marocky jidelnicek je - minus hovezi - dost podobny tomu mymu, takze zadne velke experimenty se nekonaly. coz mi nevadilo, nemusim byt sokovana vsim.
na mapku k hostelu jsem koukla jen zbezne a do diare nahrabala adresu, vsak ono se to nejak udela, a protoze bylo porad hezky a moje prirucni zavazadlo je ve skutecnosti jen relativne mala taska pres rameno, sla jsem se projit starym mestem. popravde receno, nemela jsem tuseni, kde jsem, a uz vubec kterym smerem bych mela vyrazit, a spore oznacene ulicky zadne pomoci neslibovaly, ale dobre tak. nejsem na Heathrow, ne?
na pokrikovani, piskani a neustale otravovani je clovek zvyklej z Italie i Spanelska (polocivilizovanych zemi), tady je ovsem status osamele cizinky peknej pruser. zvykala jsem si na to dlouho: 99 ze sta lidi na ulici Marakese jsou chlapi a zadnej z nich nezavre hubu jak je den dlouhej. prvni vecer to bylo extra narocny. “massage? henna? hashis? how are you? are you married?” uz byla tma, kdyz jsem se zastavila v nejakym bufetu. v male prenosne telce bezel fotbal - trochu jsem zadoufala, ze uvidim treba sestrih zapasu, ale vzapeti jsem se musela zasmat svoji naivite. samozrejme to bylo mistrovstvi Afriky. na druhou stranu, co bych tak chtela videt na tom, jak prohravame s United?
chvili jsem se zdrzela a z urputne snahy stat se na jednu minutu neviditelnou me vyrusil rev, ktery prichazel z vedlejsi ulice. nastrazila jsem slechy a zahy rozklicovala udalost: demonstrace. nekonecnej zastup lidi s transparenty a satky pres oblicej se vrhnul primo do uz tak dost zasekane ulicky, a aby toho nebylo malo, v malinke hospode, kde dosud par lokalu sledovalo focus, zacala hlasita hadka nasledovana rvackou. po rychlem zhodnoceni situace jsem si vybrala demonstraci, ktera me odnesla o par desitek metru dal, zavrela do sveraku a pul hodiny drtila s dalsima desitkama lidi, kocarku, motorek a oslu na metru ctvrecnim jako sardinky. vetsina lidi rvala jak na lesy, ale nikdo nevypadal vydesene ani prekvapene ani rozmrzele. naznala jsem, ze je to normalni, a pokorne soucast kulturniho soku prijala.
riot me vyplivl u dveri s velkym odrbanym napisem ve francouzstine: DENTISTE. vzpomnela jsem si, ze potrebuju k zubarovi, a hruzou se skoro pokrizovala. podivala jsem se dolu na do krve odrene a spinave nohy v kristuskach a uznale pokyvala. myslim, ze pro dnesek dobrodruzstvi stacilo. snazila jsem se nahmatat mobil, protoze jsem se rozhodla podvadet a podivat se do mapy, ale v kapse nebyl. dal jsem ani nehledala. s klidem zenoveho mistra jsem pomalu, ale dukladne obratila oci v sloup. prusvih byl, ze jsem nenasla ani cigarety a zvejkacky. “a tohle je duvod, proc nemuzes mit hezky veci,” zavrcela jsem polohlasne oblibenou repliku, coz si nedalekostojici mladik vylozil po svem. “hello! hello! you wanna buy hashis? good quality. best quality. only for you!”
koupila jsem si modre gauloisesky za 22 dirhamu a sedla si na schody pred budovou posty opodal. byla asi pulnoc, tezko bez telefonu rict, a uz jsem byla unavena. premejslela jsem, jak se co nejelegantneji vyporadat se ztratou pristroje (uz mam praxi, za poslednich par let jich nebylo ztracenejch a ukradenejch zrovna malo), kterej pouzivam predevsim kvuli pripojeni, mejlum a praci, ale taky jako hodinky, budik nebo pro potvrzovaci sms internetoveho bankovnictvi. sice nevolam a nepisu textovky, ale stejne si bez nej neskrtnu. mela jsem notebook, ale jestli na hostelu nebude wi-fi, jsem v prdeli. kazdopadne nezbyval cas na hrdinstvi. vytahla jsem diar s adresou - a hned u me stal pruvodce. “can i help you!” absence otazniku mi na tvari vykouzlila rezignovany usmev a ukazala jsem mu jmeno ulice, Rian Zitoun Lakdim. byli jsme na Rue Riad Zitoun el Jdid, ale to jsem jeste nevedela. doufala jsem, ze mi jen ukaze smer, ale to uz me tahnul kolem posty do nejake zahrady. zustala jsem nerozhodne stat. “come! come!! i show you. i help you. don’t worry!” a sel. a ja do ty tmy sla za nim.
nepamatuju si, kdy naposled se mi takhle sviral zaludek; uz jsem se videla nejmin na pekaci. poslouchala jsem rozohneny dialog mozku (“kravo! ty kravo!! tak si tady treba chcipni, kdyz ses tak pitoma!”) a intuice (“tyvole zklidni to. je mistnak, zna to tady a vezme nas do ty ulice, kterou ty nenajdes ani do soudnyho dne.”), a nohy kupodivu poslouchaly intuici, za coz je mozek samozrejme nenavidel. nas vsechny. za par minut jsme se skutecne objevili na Rian Zitoun Lakdim, prosli kolem Earth Cafe a od Ahmeda jsem se cestou naucila par slov arabsky (mj. dobry den, dekuji, ne) a na konci cesty musela zalhat, ze se zitra ve tri rozhodne potkame. hostel mel wi-fi, blokla jsem simkartu, pracovala celou noc, rano jsme vyexportovali hotovej Full Moon a ja konecne na chvili upadla ve spanek sice idiotu, ale spravedlivejch.
zbytek pobytu probihal uteseneji, byt kavarny jsem musela vybirat podle toho, jestli maji nebo nemaji wi-fi. v Marakesi toho moc k videni neni (krome Marakese jako takovyho), takze jsem se tam nalivala cajem, jedla, koukala na fotbal a psala. jeden den a noc jsem obetovala Casablance a Rickove kavarne (http://lapacka.tumblr.com/post/16602294381) a oceanu, a kdybych se tam mela nekdy vratit, musim bydlet v hotelu Central: levna, zcela autenticka, spinava, ale stylova dira s uchvatnou atmosferou a extremne pratelskym recepcnim (ktery mi ve formulari uvedomele prepsal uvedene occupation na manager: “magazine editor - bad. manager - o.k.”) a sympatickou hospodou v lokalnim duchu. citila jsem se tam jako uklizeny najemny zabijak v duchodu. fantasticky zazitek; jiny, nez byl Marakes, ale nemenila bych ani za nic.
ve vlaku zpatky jsem docitala cesky preklad Idoru Williama Gibsona. dej se odehrava v Tokiu na sobe nezavislou optikou dvou Americanu a nektery pasaze, popisujici pocity z diametralne odlisnych kulturnich zvyku, byly tak presne, ze jsem si po dlouhe dobe chtela delat poznamky. miluju Gibsona. Marakes me pak privital destem, cestou z nadrazi me desive natahnul taxikar a kulisy trihodinove cesty poloprazdnym vlakem byly nenavratne pryc. vecer a noc jsem stravila na Jemaa el-Fna a mela jsem slzy v ocich z toho, jak se mi silene bude stejskat.
priste napisu “manager”.
Permalink
Istanbul (not Constantinople)
nemam rada zimu, dlouhy nicotny tury ani to, kdyz na me nekdo miri samopalem, presto jsem si v Istanbulu ani jednou jedinkrat nerekla svoji jinak castou a oblibenou vetu, co tady kurva delam. na druhou stranu, otazka co tady kurva delam je namiste; nemuzu si vzpomenout, proc jsem se rozhodla sem jet. asi kombinace nejakyho dluhu z minulyho zivota a levnejch letenek nebo co. [pravda je, ze driv jsem jezdila na lajne Anglie - Spanelsko - Holandsko - zbytek Evropy kvuli festivalum, pozdeji i samostatnejm koncertum. v Istanbulu moc festivalu ani samostatnejch koncertu neni, snad krome toho, ze tady zije Tod A. z Cop Shoot Cop a Firewater.]
jelikoz to neni ani dva tydny, co jsem se vratila z Maroka, kulturni sok nebyl tak velkej - kulisy jsou podobny. kocky, mesity, hromady veci vsude. jasny, mesity jsou tady kulaty a turectina je aspon latinkou, coz umoznuje cist (vyvolava to ve mne oproti cemukoliv v arabstine iluzi, ze rozumim, i kdyz nerozumim), ale myslim, ze bez myho africkyho entree bych byla ztracenejsi.
ztracenejsi…? nebyla jsem kupodivu vubec ztracena. sice jsem si zakazala pouzivat mobilni mapy, protoze roaming passport se na Turecko nevztahuje, a plan mesta, kterej jsem mela, byl v pozdejsi konfrontaci s google maps vyhodnocen jako verze z r. 1616, takze jsem byla prakticky odkazana na pamet (eh), orientacni smysl (eh) a poulicni planky ctvrti (eh). ale zakladem kazdyho mesta je infrastruktura, a kdyz ji zvladnete, je vyhrano. a protoze v Istanbulu veci funguji (narozdil od napr. stejnych veci v Marakesi), je vyhrano i tady.
jen pocasi stoji dost za hovno: je kolem nuly a vytrvale snezi. ma to svy kouzlo (jinak si neumim vysvetlit, proc me to tahne ven), ale na zimu nejsem nijak zvlast vybavena. to je obecne muj problem: nejsem vybavena nikdy na nic. nevim, cim to je. ne ze bych neumela planovat (naopak, jsem nejlepsi logistik v tomhle meste), jenom jsem se naucila resit vsechny veci operativne. neda se sice spolehnout na uspech (coz se ale v tomhle svete neda beztak nikdy), na druhou stranu adrenalin dokaze cloveka vybicovat k lepsim vysledkum. vzdycky. tak jsem si na ulici koupila fantasticke barevne pletene podkolenky.
myslela jsem na Toda, kde asi bydli a jak se ma. nepsala jsem mu, protoze cestuju mj. proto, abych nemusela par dni pokud mozno vubec otevrit zobak a takovym small talkum, jako by byl tenhle, se zdaleka vyhejbam. mozna, ze jsem nemyslela ani tolik na Toda, jako spis na zivot Americana v Istanbulu, resp. zivot anglicky mluviciho cizince v Turecku. mozna se naucil turecky. mozna, ze ho to naucila jeho holka, kterou prave tady pred lety potkal… taky rikal, ze pise knihu. ale cim se zivi? treba hraje nekde na ulici akustickou verzi All the Clocks Are Broken. chvili jsem se bavila tim, ze jsem ho hledala v tvarich chlapku na ulici. ale nebyl tam. [nakonec jsem mu preci napsala, ve tri v noci, a on odpovedel o pul ctvrte. nevim, proc jsem si myslela, ze ho nechci videt.]
every gal in Constantinople
lives in Istanbul, not Constantinople
so if you’ve a date in Constantinople
she’ll be waiting in Istanbul
i kdyz tam toho k tzv. videni moc neni, vyrazila jsem dneska na druhy breh more, na asijskou cast Istanbulu. lodi do Haremu a pak peso pres univerzitu smer Kadikoy, zpatky pres hrbitov, par mesit (ehm) k Bosporskemu mostu. jenze tam jsem narazila na nejakou posranou militarizovanou zonu (ve skutecnosti to bylo jen dobre hlidane sidlo nejakyho cloveka, co ma za jmenem radovou cislovku), a protoze jsem se ani za nic nechtela vracet, dala jsem si tak pet kilaku kolem vysokyho ostnatyho plotu v hledacku decek s vodnima pistolkama. to jsem si aspon celou dobu rikala. a otacela oci v sloup, jak jsem pitoma. [taky jsem si vzpomnela, jak jsme minuly tyden sedeli s Martinem v nejakym baru, pili kapitana Morgana, spradali blaznivy plany s Full Moonem a smali se, ze by si me mel pojistit. hm. treba mu to jednou hodi balik.]
v den odletu z Prahy mi jeden kamarad (spis byvalej kolega, nevzpominam si, jak jsme se pokamaradili) poslal rukopis svyho literarniho debutu. je puvodne filmovej publicista, docela slusnej a respektovanej, nicmene knizku na pazbe jeste nema. “jak se mi blizi ten, ehm, stredni vek, nejak se stalo, ze jsem napsal, ehm, knihu,” rikal do telefonu. a ze prej by chtel, abych si ji precetla. abych ji betatestovala. musim rict, ze mi jednak silene polichotilo, ze by nekdo bral - takhle explicitne - vazne muj nazor, jednak jsem byla zvedava (pochopila jsem, ze je to do sci-fi), na treti stranu, pice, jen co se zbavim cd mechaniky a mam vymluvu, proc jsem si z cedecka na recenzi udelala podsalek, zacnou se mi na plose hromadit rukopisy? “mej na pameti, ze je to jeste nedodelany,” psal, nacez dodal, ze doufa, ze mi nevadi chyby v interpunkci a tak. jestli neco nesnasim, tak to jsou chyby v interpunkci. chyby obecne. tenhle rukopis jich ma, asi jako kdybyste nechali prelozit google traslatorem diplomku ve francouzstine do madarstiny. nicmene jsem to precetla rychle: je to dost kratky - a je to dobry. je to kurva dobry. nemohla jsem se od toho odtrhnout - a ne ze by v Istanbulu nebylo co delat. tesim se, az to vyjde, a tiskovejch zprav bude plnej internet a lidi si budou rikat, hele, to bych si chtel fakt precist, a ja se budu usmivat pod vousy.
jo a vlastne. byla jsem se podivat mj. do Sirkeci Garı Demiryolu Müzesi, takovyho malickyho muzea Orient Expressu v budove novyho nadrazi (to stary prave rekonstruuji). moc na tyhle veci nejsem, mysleno vystavy, muzea, zahrady a tak, ale tohle byla pecka. krasny stary stylovy veci, krasny stary stylovy fotky, predstava, ze jedete z Istanbulu az do Mnichova v takovymhle vlaku! nebo ze ho prepadavate. ha. sedeli tam tri takovi ajznbonaci a ja se nejak - na odchodu - prokecla, ze jsem z Prahy a ze umim nemecky a pak jsem tam na caji stravila dalsi dve hodiny anglicko-nemecko-ruskym small talkem o Evrope, Praze, cestovani a Istanbulu. nevim, jestli takhle otravujou kazdou babu, ktera tam prijde, ale bylo mi to jedno. z Istanbulu zatim nejlepsi.
[selfpromotion: dalsi clanek o Istanbulu, stejne jako o Maroku a vzpominky na Holandsko a Spanelsko se objevi v pristim Full Moonu #22, mame takovy festivalovy okynko. fotky nahodim, az se vratim, na facebook, z Maroka taky, ty se ale musej jeste vyvolat. bude umeni! ten casak vyjde 1. dubna.]
nesnasim hostely (a ne, ze bych si zrovna ted mohla dovolit hotel), ale tenhle docela ujde. ma krasnej vyhled na more, lezi ve ctvrti Sultanahmet, jen kousek od velkych mesit, tece tady tepla voda a kdyz v urcitem stupni naklonim komp, chytnu wi-fi. bydli tady jeste tri holky, jsem schvalne asocialni, abych se vyhnula zminenymu nenavidenymu small talku, ale konverzace mi neunikaji. jedna cte varovny dopis kamaradky z Mexika. blabla nebezpecne, blabla prepadeni, blabla. nepopisuje skutecne prepadeni, ale to, jak se tam cejti. mozna ma u sebe nejaky drogy a omylem misto v Monterrey vystoupila v Oaxace? nerikam nic. v mejlu mi spolu s rukopisem pristane jeste link na nejakej blog. “dost desivej clanek o setkani s hitmanem pro mexickej kartel, neprikladam pro vystrahu, ale protoze je to dost pusobivej text (misty az moc). vaya con dios.” tak ja myslim, ze na Mexiko jsem ted pripravena dostatecne.
Permalink
…a zacatek
na seznamu bylo puvodne 29 polozek, ale u desate uz jsem dost varila z vody. pravda je, ze jsem chtela jen tricko s Eastwoodem a do Mexika, where everyone’s a hero, pricemz tricko jsem dostala na Vanoce od Geeho a letenku koupila uz v prosinci. no. taky bych chtela do Texasu, ale tam se letos nedostanu, protoze prekrocit hrajici do El Pasa nebude, jak jsem zjistila, jen tak. zvlast, kdyz nemate vizum. a vezete drogy. taky jsem tam mela Petrohrad a Tchaj-pej a Johannesburg, snad proto uvidim Island, Istanbul a Izrael (jdu abecedne, ted jsem u I). ale mam na to celej rok (a alibisticky: zbytek zivota). takze sice bez seznamu, ale s dobrejma vyhlidkama. tady (trochu jinak i ve Full Moonu) budou zapisky z cest, nejaky fotky mozna na fcb, pokud si vzpomenu vzit/vytahnout fotak, a s hudbou souvisejici veci v zurnalech na last.fm. oke. sedim v kavarne a naproti je nejakej kram s mapama, takze zacnu hned.
Permalink
zacatek sezony…
chtela jsem to napsat vcera, ale uz mi skoro neslo ani dejchat. starej, ale dobrej: uz nejsem nejmladsi. ve stredu ofiko zacala k.y.e.o. sezona, a sice koncertem Astronautalise a bleubirda na Flede v Brno Aires. byla to zaroven release party Full Moonu 2.1, bylo tam strasne moc lidi a taky jsme se strasne moc opili. na historky z blogu …a ja ji miloval a ona se mi vdala to sice neni, ale operovat sedy zakal bych v tomhle stavu teda nechtela. o to ale kupodivu nejde; jde o to, ze to bylo cely super a jestli to byl smer, kterym se nadchazejici koncerty (mame jich v planu asi deset a samozrejme jsou soucasti 29) budou ubirat, dobre tak. no a ted uz… update webu a tiskova zprava k dalsimu koncertu, mapu Mexika a letenku do Barcelony.
Permalink
Full Moon #21
na konci roku 2009 jsem se rozhodovala, jestli ma moje angazma v Lidovych novinach jeste smysl. pred pul rokem jsem byla “uklizena” na internet, coz me sice ve finale zachranilo pred vyhazovem, na druhou stranu postavit si karieru na editovani kulturni rubriky na lidovky.cz je asi jako davat si mojito u bazenu, kterej je po okraj naplnenej srackama. jednim z prvnich lidi, kterym jsem moje pochyby vysypala, byl nadchazejici sef magazinu, a ten mi rekl: hele, kdyz mi udelas caj, vezmu te do Patku. zeptala jsem se, jestli chce zelenej nebo cernej.
moje nova prace sla do prdele presne 4. ledna, kdy mi zavolal Martin: hele, Apac, Filter skoncil. co kdybysme to koupili? v desetine sekundy mi pred ocima probehl muj zivot v kostce a predstavila jsem si, jak jdu k bankomatu a vybiram prachy na casak, ktery vydava MAFRA, z platu Lidovych novin. jasny no. Filter jsme nakonec nekoupili.
nekdy v breznu, kdy uz bezela moje vypovedni lhuta v LN a meli jsme nastrelenej rozpocet novyho casaku, jsem se zacala shanet po lidech. takovych, co by se mnou naplnili vizi Full Moonu. kazdej tejden jsem se schazela s deseti, patnacti, dvaceti lidma a kazdymu rikala to samy, od zacatku do konce, hodinovej monolog. nekonecny mejly. reakce kazdyho byla stejna (“ty ses zblaznila!”), ale ty dulezity lidi jsem zlomila. prvni cislo bylo uplny ufo a cely jsem to editovala sama, takze nejenze mi skoro jeblo, ale hlavne to nebylo moc dobry. teda: bylo to bozi. ale bylo to furt strasne malo a strasne daleko. museli jsme vydat jeste tak pet, sest cisel, aby nas lidi zacali brat aspon trochu vazne, a v mezicase jsme se do toho opreli, vyladili grafiku, styl, slapli na korektury a editace. rok 2011 byl dobrej. zdalo se mi, ze kazdy cislo je stokrat lepsi nez to minule. uklidnovalo me to, protoze jsem presvedcena, ze to tak ma bejt.
1. unora 2012 vychazi Full Moon #21. v lonskem roce jsme dosli k nejakemu standardu, kterej jsme ted zase poborili novym formatem, dvoumesicni periodicitou a malinko jinym pristupem a zaberem. novy impulzy a napady jsou porad potreba; neumim stat na jednom miste moc dlouho.
novy cislo vznikalo za bojovych podminek Svatku a prechodnyho obdobi, kdy jsme krome formatu, kterej jsem si nedokazala poradne predstavit, menili i tiskarnu, bojovali s nedostatkem novych dobrych desek a koncertu a spoustou technickych a byrokratickych zalezitosti prelomu roku, ja dylovala se spoustou spatnejch nedostatecnejch textu a vlastnim vyjadrovacim vycerpanim, pozdeji paradoxne s nedostatkem stran (takze pribylo 16), tradicnima inzertnima mrdkama, grafik do toho prebiral cenu za album roku a misto Full Moonu resil hejt sve vlastni domovske sceny, a posledni upravy jsem delala jeste na koleni kdesi v Marakesi. do toho bylo k.y.e.o. zavaleno domlouvanim koncertu na sezonu a planovanim velkejch veci na nadchazejici rok (a budou velky, vetsi, nez jsem si pred dvema lety dokazala predstavit). tohle nebyly “normalni” uzaverky. i tak si myslim, ze Full Moon #21 je zase nejlepsi, i presto, ze jsme v mnoha ohledech (zase) na zacatku.
pred tejdnem jsem Martinovi slibila, ze se mnou muze pocitat az do smrti smrtouci, a myslela jsem to vazne, tzv. smrtelne. Full Moon (a vsechno okolo, takze vsechno) je ta nejsmysluplnejsi vec, kterou jsem v zivote delala, a jako takovy ji obetuju vsechno. obcas si to lidi blbe interpretujou: to neni casak “podle me”. je to casak podle lidi, kteri ho tvori, a tech je spousta. ja tyhle lidi jenom propojuju, naviguju a davam to cely dohromady. nejlepsi p.r.a.c.e. vsech dob.
casaku jako Full Moon na svete moc neni, to ne.
na druhou stranu, tohle je hodne, hodne divnej svet.
Permalink
…no, I am not even from Madrid
cesta do Maroka si vyzadala (ne)cekane obeti a jedna z nich byla zpatecni cesta pres Madrid. nez ze bych nemilovala Barcelonu, jenze Madrid neni vubec jako Barcelona. neni tady napriklad zadny more, a misto toho je tady 10 celsiu. to jsem mohla jet rovnou do Prahy! pred chvili odjel Gee na letiste do Vratislavi, odkud ho vezme letadlo do Frankfurtu a do Soulu a na Fidzi a doma me ceka prukazka slamene vdovy. ctu Steinbecka a vzpominam na Afriku. co kdybychom to napresrok vzali smer Dakhla, jak rikal Luke? nebo na vychod od Marakese, k Vysokymu Atlasu? Zagora? Errachidia? Merzouga? je to dobrej napad, spatnej napad nebo jakej je to napad?
Permalink
Marrakech
they found us in the courtyard at our table in the shade
we toasted our last few moments and then the end came
they took us back to the airstrip in that beaten up old car
and we rattled across the African scrubland in silence
our hands locked together with cold steel cuffs
sometimes I wish it was still that way
now a whole world has died since then, so many faithless days
I was born alone and lucky and I’m just used to it that way
my dice still roll in sixes and yours still turn up ones
and I have taken my good fortune and I’ve run and run
but I always swore that I’d come back for you
is it too late now to come back for you?
now beneath this lonely junction on the northbound M6
we spray our words of signature on the concrete bridge
and between the words of wisdom and the slogans of despair
someone’s just gone and written ‘I’m sorry’ there
well I always swore I’d come back for you
is it too late now to come back for you?
you’re the only one I’ll ever love
